Co jsem našla v prostoru bez obrazovek

Rozhodla jsem se, že to vyzkouším. Být čtrnáct dní bez počítače a telefonu. Nečekala jsem žádné velké prozření. Byla jsem jen zvědavá, jaké to bude. A překvapilo mě, že mi odpojení vlastně nedělalo problém.

Nezjistila jsem, že jsem závislá na telefonu. Zjistila jsem něco jiného.

Nemusím všechno zachytit

První den jsem měla tendenci sáhnout po mobilu a vyfotit děti. Pak mi ale přišlo úlevné, že to nemusím řešit. Nad tím, kolik fotek pořizuju, přemýšlím už dlouho. Snažím se jich dělat méně. Tentokrát jsem nefotila vůbec.

Přivedlo mě to k otázce, co pro mě vlastně fotky znamenají. Když si vzpomenu na svoje dětství, vybaví se mi pár alb v krabici. Několik fotografií, které mi připomenou, jak jsem vypadala jako malá a které můžu ukázat dětem.

A mně to vlastně stačí. Naopak tisíce digitálních fotek znamenají i tisíce rozhodnutí. Třídit je. Ukládat. Zálohovat.

Potřebuju je všechny?

Místo fotek deník

Místo focení jsem si psala deník. Rukou. Bylo to zvláštně osvobozující. Myšlenky neutíkaly dál. Mohla jsem si s nimi pohrát a některé z nich konečně domyslet.

Z rychlosti k pomalosti

I když o zpomalování přemýšlím už několik let, až během dovolené jsem si všimla jedné drobnosti: jak často používám slovo rychle.

Nikdy jsem si toho nevšimla. Přitom dělat věci pomalu je vlastně strašně příjemné.

Ve svém deníku jsem si tehdy napsala:

Když se na to dívám dnes, dochází mi ještě jedna věc. Pokud chci něco dělat dlouhodobě, musím to dělat pomalu.

Tendence všechno urychlit je ale návyk. A návyky se nemění jedním rozhodnutím. Více jsem o tom psala v článku Autopilot aneb jak zvládnout své návyky.

Ticho bez dalšího rozhodování

Chyběly mi audioknihy při vaření nebo uklízení. Jenže na oplátku jsem byla sama se sebou. Nemusela jsem přemýšlet, co si pustím. Nemusela jsem vybírat. Byla to úleva. Jen jsem byla. A přicházely nápady.

Stejně tak jsem se méně potkávala s lidmi. Neměla jsem jak domlouvat setkání. A i to bylo vlastně příjemné. Mám své blízké ráda. Ale uvědomila jsem si, že stejně jako potřebujeme být s lidmi, potřebujeme občas být i sami.

Hledání příběhu zahrady

Nejvíc mě ale překvapilo něco úplně jiného. Celou dovolenou jsem trávila na své vlastní zahradě. Na místě, které znám zpaměti.

Přesto jsem měla pocit, že objevuju něco nového. Lezla jsem do zákoutí, kam běžně nechodím. Seděla na místech, kde jsem dřív jen prošla. Pozorovala zahradu z jiných úhlů a všímala si věcí, které jsem předtím neviděla.

Nemohla jsem se podívat na radar počasí. Tak jsem se dívala na oblohu a přemýšlela, co asi přijde.

Začala jsem hledat příběh zahrady. Ne seznam věcí, které je potřeba udělat. Ne další projekt. Spíš jsem se snažila pochopit, jaké to místo vlastně je. Co se v něm odehrává. Kde se člověk zastaví. Kde se cítí dobře. Kde chce jen sedět a nic nedělat.

Co si chci přenést do běžných dní

Před návratem jsem přece jen trochu znervózněla. Ne kvůli telefonu. Ale kvůli tomu, aby ten nově objevený prostor nezmizel hned první pracovní den.

Pomohlo mi sednout si a promyslet si několik konkrétních kroků. Co si z těch čtrnácti dní chci přenést domů.

Ne všechno. Jen něco.

Třeba víc sedět venku. Jen tak. Rozhlížet se. Vnímat vůně, zvuky, vítr, slunce, atmosféru místa a svoje vlastní pocity.

Nechci žít bez technologií. Nechci přestat fotit. Nechci zrušit audioknihy. Technologie potřebuju a vyhovují mi.

Jen jsem si připomněla, že když některé věci na chvíli odložím, vznikne prostor. A právě v něm jsem po těch čtrnácti dnech nacházela to nejzajímavější.

Umím už žít pomalu?

Ne.

Hluboko ve mně je pořád zakořeněná tendence jet rychle. Objeví se ve chvíli, kdy ji vůbec nečekám.

Je to návyk. A návyky se mění pomalu.

Možná právě proto mi tahle dovolená připomněla, že prostor nevzniká sám od sebe. Musím ho vědomě chránit. Protože právě v něm můžu rozvíjet to, co mi dává smysl.