V předchozích článcích jsme se seznámili s tím, jak funguje náš mozek. Přirovnali jsme ho k Jezdci a Slonovi (naše vědomé myšlení vs. automatické procesy, emoce a instinkty). Pro Jezdce jsme také použili přirovnání k malému jevišti, kam se vejde jen omezené množství pozornosti.
Dnes se podíváme na to, jak se z našeho Slona může stát parťák, který nám pomůže zvládat náročné situace díky něčemu, čemu se říká bazální ganglia.
Co jsou to ganglia?
Slon má jednu velkou výhodu – má k dispozici právě bazální ganglia. Je to část mozku, která přebírá řízení ve chvíli, kdy nějakou činnost několikrát zopakujeme. Jakmile se z aktivity stane zvyk, Jezdec už u toho nemusí asistovat a my šetříme drahocennou energii.
Vzpomeňte si, když jste se učili řídit auto. Stálo to obrovské úsilí a Jezdec byl na pokraji vyčerpání. Po letech praxe už ale jedete „samo“. Už totiž neřídí Jezdec, ale váš vnitřní autopilot.
Když emoce převezmou kormidlo
Problém nastává ve chvíli, kdy nás zaplaví emoce. Tehdy logické jeviště zhasne. Slon řádí a Jezdec nemá energii na to, aby ho uklidnil. V tu chvíli přebírá řízení ten nejbližší volný systém – právě bazální ganglia.
Pokud je váš autopilot nastavený na to, že „při stresu křičím“ nebo „při stresu jím čokoládu“, mozek to udělá automaticky, protože je to energeticky nejlevnější cesta. V rámci Síly ne se ale učíme, že tyto „železné košile“ našich zvyků se dají překovat.
Scénář A (starý zvyk): „Jsem neschopná, den je v háji.“
Výsledek: Emoční křeč a vyčerpání.
Scénář B (nový autopilot): „Stalo se. Teď se soustředím na to, co mě dobije.“
Výsledek: Zachování energie pro důležité věci.
Cesta k novému návyku
Samozřejmě nikdo nepřejde z bodu A do bodu B hned. Je to trénink, který má své fáze:
- Zpětné uvědomění: „Zase jsem vyhověla, i když už nemůžu.“ Zlobíte se na sebe, ale chyba už se stala.
- Reflexe bez hněvu: „Ano, zase jsem to udělala. Co příště udělám jinak, aby se mi to povedlo?“
- Uvědomění v reálném čase: „Zase po mně někdo něco chce, já už nemůžu.“ Cítíte to, ale staré koleje vás ještě nepustí.
- Nové rozhodnutí: Konečně to vyslovíte: „Hele, já to teď nezvládnu.“ Možná ještě cítíte vinu, ale nové „ne“ je na světě.
Cítíte, že se v těchto fázích točíte v kruhu?
Potřebuju nový návykMoje osobní bitvy s kapacitou
Své první „ne“ jsem se naučila říkat poměrně brzy. Jako člověk na vozíku se často setkávám s tím, že lidé mají tendenci dělat věci za mě nebo o mě přehnaně pečovat. Moje nezávislost je pro mě klíčová, chci o sobě rozhodovat sama. Začala jsem tedy říkat „ne“. Často to ze začátku doprovázely bouřlivé emoce.
Dnes už si své „ne“ nechávám, ale pracuji na těch emocích. Někdy mi to ujede, ale učím se, že být důrazná neznamená být agresivní. Někdy je důraz prostě potřeba, aby mě druhá strana slyšela.
Další užitečné „ne“ směřovalo k mému vlastnímu přehlcení. Snadno se pro věci nadchnu, ráda tvořím a organizuju. Byly ale doby, kdy jsem to přepálila tak, že mě věci, které mě bavily, začaly táhnout ke dnu. Skončila jsem vyčerpaná u seriálů a neschopná pohybu.
Dnes si mnohem pečlivěji vyhodnocuji, co má smysl a co už nezvládnu. Přesto mě občas hlodá pokušení u nového kurzu nebo knihy. Pomáhá mi vědomí, že na prvním místě je teď čas s mými dětmi. Vlastně ve všech mých aktuálních projektech (s výjimkou Síly ne) figurují i moje děti. To je moje kotva.
Na jaké věci říkáte „ne“ s lehkostí? Čemu řeknete rázné „ne“ vy?
A jaké nové „ne“ si potřebujete pěstovat? Co už se pomalu učíte odkládat?
Praktický tip: Zkuste přerámování
Cesta k novému návyku začíná pozorováním. Vyberte si jednu drobnost, která vás obvykle vytočí nebo vyčerpá. Jak byste ji chtěli zvládat jinak?
Mně se například podařilo zautomatizovat, že na křik svých dětí nereaguji podrážděním, ale objetím. Nebo když je na mě hrubý někdo v MHD, snažím se to hned zvědomit a nevracet hrubost zpět.
Zkuste se jen pozorovat. Když se to nepovede hned, podpořte se. Při změně návyků to nejde hned, ale s každým vědomým nádechem přepisujete své vnitřní nastavení.
Více o tom, jak funguje pozornost, najdete v předchozím článku o malém jevišti.