Síla ne – prostor, kde si můžete dovolit ubrat

Ne je jedno z prvních slov, které si osvojíme. Děti si jím začínají uvědomovat samy sebe – svou vůli, svou osobnost.

U mě to nebylo jiné. Ale mnohem víc jsem o slově NE začala přemýšlet ve chvíli, kdy ho začalo používat moje první dítě. Kolem sebe jsem často slýchala větu: „A co kdyby se naučilo říkat taky ano?“

Já jsem si tehdy uvědomila, že jsem vlastně vděčná, že moje dítě umí říct ne. I když ho říká mně.

„Ne je slovo, kterým se bereme vážně.“

Ukotvuje nás. Dává nám hranice. Díky němu se nemusíme rozkročit všude. Nejsme tu pro všechny a pro všechno. Kde je moje hodnota, když neumím říkat ne? Kde jsem v tom já? Kdo vlastně jsem?

Čím víc je člověk „exot“ – tedy někdo, pro koho svět není šitý na míru – tím víc své ne potřebuje. Já jsem na vozíku. Lidé mají tendenci dělat věci za mě, nebo mě automaticky podceňovat. Moje ne mi dává prostor určovat si tyhle věci sama.

Když říkám ne, cítím to v celém těle. A kde cítíte svoje ne vy?

Ne bylo mým tichým společníkem celý život. Ale ve chvíli, kdy ho začalo říkat moje první dítě, se něco pohnulo. Začalo mi to vyvstávat. Začala se rodit Síla ne.