Hotovo nebude nikdy. Tak kdy budu já?

Hromada nádobí ve dřezu. Drobky na podlaze. Nekonečný seznam pracovních úkolů. Na zahradě přezrávají rajčata, před domem roste tráva, děti něco potřebují. A do toho všechny ty malé věci, které by se ještě měly zařídit.

Jenže čím dál vyšší rychlost stejně nestačí. Spíš přináší únavu, zahlcení, podrážděnost. Někdy vztek. Někdy pláč. A někdy nás tělo zastaví samo.

Já už dnes většinou poznám chvíli, kdy další zrychlení nebude fungovat.

A tak nezrychlím.

Naopak.

Někdy se na to prostě vybodnu

Já to tedy v hlavě pojmenovávám ještě o něco jadrněji, ale to sem asi nepatří. :-)

Udělám to nejnutnější, co nechci odbýt. Když jsem s dětmi, jdeme třeba ven. Do přírody. Tam se mi pára vypouští vůbec nejlépe.

A když děti spí nebo jsou s manželem?

Někdy nepracuju. Neuklízím. Nesnažím se využít každou volnou minutu.

Klidně si pustím počítačovou hru.

Hraju The Long Dark. Survival, ve kterém se člověk prodírá kanadskou divočinou, shání dřevo, jídlo a snaží se nezmrznout. Moje hlava při něm dokonale opustí e-maily, domácnost i seznam úkolů.

Dřív jsem si podobné věci zakazovala.

Nebo jsem je dělala s pocitem viny.

Dnes to vidím jinak.

Drobky, které přestanou křičet

A zajímavé je, že největší změna po odpočinku není v tom, že bych najednou všechno zvládla.

Neuklidím dokonale celý dům. Neodpracuju celý seznam. Nezrealizuju všechny svoje nápady a nenavařím na týden dopředu.

To vůbec.

Největší kouzlo někdy spočívá v něčem mnohem menším:

Když jsem vyčerpaná, všechno mě irituje. Každý detail, který není tak, jak bych si představovala, na mě křičí.

A k tomu se často přidá můj vlastní hlas, který hodnotí, co všechno bych měla dělat lépe.

Jenže tenhle způsob kritiky mě většinou neposune. Spíš mě ještě víc zabrzdí.

A já už vím, že zatnout zuby není řešení.

Někdy to chce jednoduše voraz.

Prostor nevznikne, až bude hotovo

O tomhle jsem psala už v létě v jednom z Nedělníků.

Po čtrnácti dnech bez počítače a mobilu jsem si tehdy všimla, jak moc jsem si zvykla být neustále k dispozici. A jak rychle si člověk zase zaplní každý kousek prostoru, který mu vznikne.

Došla jsem tehdy k větě:

Protože hotovo nebude nikdy.

Na seznamu vždycky něco zůstane.

Dítě bude něco potřebovat.

Přijde další e-mail.

Na zahradě něco přeroste.

A jestli budu čekat, až všechno ostatní dostane svoje místo, možná na mě žádné nezbyde.

Ale jak se to vlastně dělá?

Tady začíná ta těžší část.

Protože většina z nás nepotřebuje slyšet:

Tohle často víme.

Co vlastně potřebuji?

Co mi brání si ten prostor vzít?

Co se stane, když některé věci zůstanou nehotové?

Co si o sobě myslím, když odpočívám, zatímco by se „mělo“ něco dělat?

Co musí být jinak, abych ve vlastním životě nebyla pořád až někde na konci?

A možná i:

Kým potřebuji být, abych si mohla dovolit přestat?

Na tyhle otázky neexistuje jedna správná odpověď.

A právě proto mě baví koučování.

Hotovo nebude nikdy. Tak kdy budu já?

Na tohle téma teď otvírám také skupinové koučování.

Ne přednášku o time managementu. Ani návod, jak toho zvládnout víc.

Společně se zastavíme nad otázkou, kde jsme ve vlastním životě my, co potřebujeme a co nám brání podle toho také jednat.

Každý bude pracovat se svým vlastním cílem. Skupina přinese další pohledy a inspiraci, ale odpověď si bude hledat každý svou.

A pokud zatím nechcete nikam chodit…

…můžeme se potkávat v Nedělníku.

Píšu ho zhruba jednou za tři až čtyři týdny pro lidi, kteří toho hodně nesou a nechtějí v tom ztratit sami sebe.

Jedna myšlenka. Několik otázek. Žádné návody, jak zvládnout ještě víc.