Ulevte si. Chybovat je normální.

Možná se nebojíme samotné chyby. Možná se bojíme, co bude znamenat pro naši hodnotu.

Všichni děláme chyby. I když se jim snažíme ze všech sil vyhnout. Co pro vás taková chyba znamená? Pro někoho je to selhání, odsouzení, ostuda nebo potupa. Nejraději bychom v tu chvíli zalezli pod peřinu a nikdy se neukázali. Chyba ale taky může být příležitost, objev, posílení, projev lidskosti, pokora, sblížení nebo objetí. Může se s ní v klidu žít, když ji vezmeme jako přirozenou součást cesty.

Dovolíte si chybovat, nebo potřebujete mít vždy všechno správně? Žádná odpověď není špatná. Je jen vaše.

Hodně z nás dnes říká, že „chyba je příležitost k učení“. Ale žijeme to doopravdy? Náš racionální Jezdec (neokortex) si přečetl spoustu knih a ví, že chybovat je lidské. Jenže náš emoční Slon (amygdala a starší části mozku) vnímá chybu jako okamžité ohrožení. Když máme pocit, že jsme selhali, Slon spustí poplach, jako by nám šlo o život. Proto je tak těžké to, co víme hlavou, opravdu propustit do těla a prožít.

Když uděláme chybu, jako by se v hlavě rozsvítil seznam: Jsem špatná máma. Špatný chlap. Špatná dcera. Špatný zaměstnanec. Špatná šéfka. Špatný člověk.

Dokonalosti se můžeme jen blížit, ale nikdo tam nikdy nedojde. Za sebe říkám: bohudík. Chtěli byste být vážně bezchybní? Jak by vás pak brali ostatní? Dá se s dokonalým člověkem vůbec dýchat?

Dva vnitřní světy: Jak reagujeme na přešlap?

Psycholožka Carol Dwecková popisuje dva různé způsoby, jak naše mysl k chybám přistupuje. Zvlášť pokud ve svém životě nesete velkou odpovědnost, děláte smysluplnou práci a chcete věci měnit k lepšímu, se tyto dva světy vteřinu po chybě začnou prát o slovo.

V tom prvním, fixním nastavení mysli, věříme, že naše hodnota je pevně daná. Každá chyba se stává rozsudkem o tom, kým jsme. Chyba znamená, že JSME špatní. Když se něco nepovede, veškerou energii vrhneme do obrany vlastního ega. Buď v hlavě stavíme zeď z výmluv a viníků venku, nebo se brutálně otočíme proti sobě. "Jsem k ničemu." Výsledkem je křeč, vyčerpání a strach udělat jakýkoli další krok.

V druhém, růstovém nastavení mysli, věříme, že schopnosti a moudrost se vyvíjejí skrze praxi a úsilí. Selhání sice bolí, ale nedefinuje nás. Je to prostě jen informace: „Tudy cesta nevede, zkus to jinak.“ Růstová mysl netouží hned něčím dokonale BÝT, baví ji se tím SMĚREM STÁVAT. Oddělí své „já“ od události. Místo sebekritiky investuje energii do řešení.

Vstříc chybám!

Snažím se pouštět přemýšlení typu chytrý/hloupý i dokonalý/nedokonalý. Pouštím se do chyb, protože vím, že mě posouvají dál. Opravdu bych nežila, kdybych se jich neustále bála (a přiznávám, občas se jich bojím pořád). Vracím se k tomu, že strach je v pořádku, chyba je v pořádku a nevědět je taky v pořádku.

Máte to úplně jinak než já? I to je v pořádku. Každý si ty své břehy a hranice musíme osahat sami. Důležité je, aby nám v nich bylo dobře. Síla ne pro mě znamená mimo jiné i možnost vrátit se k sobě. Utváří prostor, kde můžeme být tím, kým doopravdy jsme. Žít se svými chybami k tomu neodmyslitelně patří.

„Tos neměla, mámo!“ (nebo ségra, drahoušku, kolegyně…)

Jak byste na tuto větu reagovali? Já si představuju, jak mi ji jednou řeknou moje vlastní děti. „Mami, tos neměla. Proč jsi mě prostě víc nechválila?“ Nebo něco podobného. Výčitky přijdou. To je moje jediná jistota, protože chyby jako máma dělám a dělat budu. A víte, co jim na to odpovím?

„Snažila jsem se dělat to nejlepší. Mrzí mě, že jsem tohle pro tebe nemohla udělat dřív. Co bys teď ode mě potřeboval? Jsem tu pro tebe a vždycky budu.“

Nebudu vysvětlovat. Nebudu se obhajovat. Přijmu to, co mi říkají, odložím ego a nabídnu pomoc. Chyby dělám i jako manželka, kolegyně nebo dcera. A vždycky to můžu říct podobně: „To jsem nechtěla, promiň, můžu to nějak napravit?“

Lékař a autor Gabor Maté často připomíná, že žádný lidský vztah nefunguje bez chyb a občasného odpojení. Klíč k blízkosti a bezpečí ale neleží v tom, že budeme dokonale bezchybní partneři, rodiče nebo přátelé. Leží v naší schopnosti ty vztahy opravovat. V naší odvaze unést vlastní přešlap a jít za tím druhým s touhou to napravit.

Bezpečí nevzniká z dokonalosti, ale z možnosti vztah neustále opravovat. Pro mě je to nesmírně osvobozující. Stále nesu plnou odpovědnost, ale konečně si dovolím chybovat. Můžu chybovat. Ufff.