Co by tomu řekli lidi …
Společnost nás naučila, že dobrý rodič je ten, který neustále tleská, povzbuzuje a nálepkuje každou drobnost slovem „šikulka“. Ale co když je to celé past? Co když v té záplavě pochval děti i my dospělí ztrácíme to nejdůležitější – sami sebe?
Zůstat sám sebou znamená zůstat napojen na sebe, ne na potlesk publika.
Snažím se nechválit své děti. Neznamená to ale, že své děti nepodporuju, nemám z nich radost nebo se s nimi nesměju. Právě naopak!
Úzkost z dokonalosti
Když jsem chodila do školy, chtěla jsem patřit k elitě. Moje chytrost byla mou identitou. Ale byla to identita na vratkých nohách. Pokaždé, když mi někdo položil otázku, na kterou jsem neznala odpověď, chtěla jsem se jít zahrabat. Cítila jsem se jako břídil. Moje učení neprovázela radost, ale úzkost a strach z toho, že se „provalí“, že nejsem tak dobrá.
Carol Dwecková ve své knize Nastavení mysli tohle pojmenovává jako fixní myšlení. Je to víra, že naše schopnosti jsou jednou provždy dané. Buď máš talent, nebo jsi hlupák. A pokud musíš dřít, znamená to, že na to vlastně nemáš. Tenhle postoj mě léta brzdil.
Past jménem „šikulka“
Možná se ptáte: Co je špatného na pochvale? Vždyť je to pozitivní! Pochvala je ale ve své podstatě vnější hodnocení. Je to „cukřík“, na kterém se buduje závislost. Když dítě chválíme za to, že je „šikovné“ (vlastnost), učíme ho, že jeho hodnota závisí na tom, co na jeho výkon řekne okolí.
V projektu Síla ne pomáhám říkat „ne“ právě tomuto vnějšímu hluku.
Místo „šikulko“ dnes říkám: „Vidím, že jsi ten stůl utřel opravdu pečlivě.“ Nejásám u toho, prostě to konstatuju. Nebo: „Před chvílí ti to nešlo a teď se ti to povedlo.“ Vidím proces, ne nálepku. Můj syn Saša už od tří let krájí ostrým nožem. Sám se hrne do vaření, rozklepává vejce, připravuje snídani. Já dělám jen asistentku. Není to proto, že by byl „nadprůměrně nadaný“. Je to proto, že dostal prostor se realizovat. Bez hodnocení, zda to dělá správně podle mých tabulek. Má hranice, ale uvnitř nich má absolutní svobodu být tím, kým zrovna potřebuje být.
Růst jako prokletí i dar
Dnes to mám tak, že talent mě až tolik nezajímá. Soustředím se na svůj zájem. To nazývá Carol Dweck růstové nastavení mysli. Neúspěch pro mě už není rozsudek smrti, ale zpětná vazba. Dweck ukazuje příklad fotbalisty, který si dal v přímém přenosu vlastní gól. Člověk s fixním nastavením mysli by se šel zahrabat. Ale on v druhé půli hrál životní zápas. Sebral se a jel dál.
Co si říkáte, když něco poděláte?
Dejte si prostor na odpověď.
Chci další otázku
Pomáhá vám to jít dál, nebo se hrabete do země?
Chci další otázku
Co by vám v tu chvíli pomohlo?
Chci to probrat (Koučování)Ale i tady narážím na hranice. Moje touha po poznání a růstu je někdy tak silná, že mi nedává spát. Je to moje „prokletí“ cílevědomé ženy. Dávalo mi a stále ještě mi někdy dává práci se zastavit a jen tak být. Dostat se do pocitu, že nic nemusím. Díky koučování a Síla ne se ale posouvám.
Kdo vlastně jsme?
Věřím, že si nevybíráme, kým jsme. Naši podstatu nemůžeme vyrobit na zakázku podle přání rodičů nebo šéfů. Můžeme ji jen objevovat a chránit. Každá pochvala, která nás chce formovat do podoby „ideálního člověka“, je vlastně útokem na naši autenticitu. A přiznávám, pochvalám se asi nedá úplně vyhnout. Je ale fajn o tom vědět.
Jaké by to pro vás bylo, kdyby vás chvíli nikdo nehodnotil? Kdyby vám nikdo neříkal, jací jste, a nechal vás prostě jen být?
Co všechno jste si v životě odepřeli kvůli strachu: „Co by tomu řekli lidi?“