S bráchou máme společného kamaráda z výšky. Kdysi po nás chtěl, abychom si popovídali s jeho strejdou a nakazili ho něčím, co bych nazvala jako chutí do života, radostí, štěstím apod. Strejda měl nějaké zdravotní komplikace a protože jsme oba s bráchou na vozíku, přišlo kamarádovi, že by to mělo jít. Žádost jsme ale odmítli.
Jonathan Haidt nám v knize Hypotéza štěstí pomáhá pochopit proč. Dělí totiž naši mysl na Jezdce a Slona. Jezdec je naše vědomé řízené myšlení. Slon je vše ostatní – podvědomá tušení, instinktivní reakce, emoce a intuice.
Haidt Jezdce nazývá malým jezdcem! Zatímco vše ostatní je velký Slon. Rozdíl určuje především věk. Zatímco Slon má za sebou 600 milionů let vylepšování (pud sebezáchovy, emoce), Jezdec je ve verzi 1.0. A první verze má vždy plno chyb.
Často se setkávám s tím, že si své emoce (svého Slona) vyčítáme. Vypadá to takto: „Proč se pořád bojím? Měla bych být statečnější.“ nebo „Zas mi ujely nervy. Proč se nedokážu líp ovládat?“
To je náš Jezdec, který hořekuje nad silou svého Slona. Ten s ním cloumá, zmítá, ať se mu to líbí nebo ne. Jezdec se snaží držet otěže zuby nehty, ale v závažných situacích často končí pod těžkým tělem svého Slona.
Slon nás drží při životě i v těch nejtěžších chvílích. Máme v sobě silné zvíře a mým cílem není ho zbičovat k poslušnosti, ale naučit se s ním spolupracovat. Poznat, co ho děsí a co ho uklidňuje.
Cítíte, jak váš Slon občas táhne jinam, než kam chce váš Jezdec?
V příštím díle se podíváme na to, co se děje, když se naše vnitřní „jeviště“ přeplní a proč v emocích fyzicky ztrácíme schopnost racionálně přemýšlet.